Můj (ne)povedený detox…

Jezte tohle. Tohle ne. Chia semínka, chlorella, zelenej ječmen a další „super“ potraviny. Máslo ano, sádlo ne. Za půl roku je to obráceně. Nejezte krávy, zatěžují planetu. A tak dále, a tak dále.

Ze všech stran se na nás valí spousta informací, co jíst, jak jíst, aby to bylo super eko-bio a abysme všichni byli fit a štíhlí a navíc v super kondici.

Dieta? Jak pro koho…

Přiznám se, dietu jsem držela za těch 37 let jenom párkrát. Vydrželo mi to vždycky zhruba čtyři hodiny. Než jsem dostala příšernou chuť přesně na to, co jsem si ráno zakázala.

Příklad: Nemusím moc pečivo, radši zajím maso masem a chleba si vezmu kousíček. V podstatě jenom abych si měla do čeho otřít prsty. Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla pečivo vysadit úplně, přišlo co? Šílená chuť na čerstvej rohlík. Takže to dopadlo tak, že ráno jsem si ho zakázala a k obědu jsem sežrala tři párky v rohlíku i když normálně mi úplně stačí jeden…

A tak to bylo vždycky. Takže jsem došla k závěru, že diety fakt nebudou nic pro mě a už pár let se toho spokojeně držím. Prostě jím s rozumem (většinou :-)), na co mám chuť a o co si tělo řekne.

Detoxikační týden bych asi zvládla…

Nedávno mi přišel do mailu návod na pětidenní detoxikaci organismu, ve kterém autorka slibovala téměř zázračné účinky. No omlazení o 10 let a ztrátu dvou konfekčních velikostí jsem neočekávala, ale i tak to vypadalo docela slibně. Odlehčená strava – ovoce, zelenina, trochu kuřecího masa… Znáte to. 5 dní bez tuku a cukru, víceméně jenom na zelenině. To dám.

Pondělí…

Začínám. Plná pozitivní motivace ráno polykám 3 odporně zelené tablety chlorelly a zapíjím je vlažnou vodou s citronem. Kafe podle návodu vynechám i když bych ho fakt potřebovala. Včera jsem si kromě hromady zeleniny a ovoce koupila i zelený čaj (prý vhodná náhrada, říkali…)

Měla bych se nasnídat, což sice normálně nedělám a navíc je mi ještě těžko z té večerní kachny se zelím (před detoxem je potřeba se posilnit že jo…), takže si dám aspoň banán.

Vyrážím do práce a krabička s mixem ZelOvoc, kterou jsem si večer připravila, zůstává doma v lednici. Nevadí. Po cestě je supermarket. Koupím něco tam.

Rozhlížím se a hledám chlaďák s nabídkou čerstvých salátů. Ha, zrada. S roastbeefem nemají a zeleninu s bulgurem teda fakt nedám. Oči mi sjedou vedle do regálu. Gulášovka. V plastové misce do mikrovlnky. Plná glutamátu a éček… Začínají se mi sbíhat sliny. To ti to, panenko, moc dlouho nevydrželo… Přihodím ještě dva dalamánky a aby se neřeklo, půl kila hroznů bez chuti.

Doma k večeři si sežeru chleba se sádlem, stejně už to nemá cenu. No tak co, začnu od zítřka.

Úterý…

Stále ještě plná pozitivní motivace (z jednoho dne se nestříli, že jo…) spolknu chlorellu a banán. Poučena z pondělka nachystám krabičky ovoce a zeleniny k mobilu a klíčům.

V práci si vařím zelený čaj a přikusuju k němu mrkev. Hnus. Ale tak pro zdraví se musí něco udělat. Za hodinu mám hlad.

Obědvám téměř nesolený kuřecí prsa s grilovanou zeleninou. Za hodinu mám hlad. Ježiš já bych si tak dala burger. Nebo palačinky. Nebo špagety. Nebo cokoliv smaženýho, přesolenýho nebo přeslazenýho. Dojídam poslední zbytky zeleniny a svačím neslazený bílý jogurt s nechutně kyselým čerstvým ovocem ze supermarketu. To nedám.

Přicházím domů s uměle vyvolaným PMS syndromem, způsobeným nedostatkem kafe, cukru, tuku a prostě všeho. Mám pocit, že mi ze vší té zeleniny začnou za chvilku z palců na nohách růst kořínky. Mám hlad.

Manžel mě vytáčí jenom tím, že dýchá a děti se při pohledu na rozzuřenou medvědici klidí do pokojíčků. Při myšlence na obsah lednice se mi chce brečet.

Děti chtějí večeři. Vztekle jim mažu rohlíky s máslem a se šunkou. Mám hlad. Sežeru zbytek šunky a 20 dkg eidamu. Seru na zeleninu.

Středa…

Ráno mě budí kručení v žaludku, ale mám fakt dobrej pocit, že včera jsem to celkem dala. Až na tu šunku teda… Zapiju chlorellu, banán vynechám. Už mi nějak leze krkem.

Přijdu do práce a… sakra krabičky zůstaly zase doma. Mám hlad. Za hodinu otvírá čínská restaurace. A rýži můžu. Když si ji dám se zeleninou, tak to bude v pohodě.

Umírám hlady a nutně bych potřebovala kafe. Nebo panáka. Nebo radši oboje. Masochisticky si otevřu aplikaci na rozvoz jídla. Špagety se smetanovou omáčkou, svíčková na smetaně… Zavřu to a otevřu internet. Recept na „nejlepší steak, co jste kdy jedli“ na hlavní straně. Asi mě jebne.

Za 5 minut 11 vyrážím k číňanům pro rýži se zeleninou.

„So ši date?“

Otvírám pusu a slyším se, jak říkám: „Dejte mi smažák s hranolkama s sebou, prosím“.