Vypravte se do Neapole (minimálně na jídlo)

Jednoho srpnového večera jsem tak u vína brouzdala po internetu a narazila jsem na nabídku jistého prodejce letenek. Prodloužený víkend v Neapoli s ubytováním na 3 noci se snídaní a letenkou za 4600,-. No nic, v září mám narozeniny, tak vyrazíme. Vybrala jsem termín v půlce listopadu a objednala.

Když se řekne Itálie, naskočí mi moře, sluníčko, víno, sýry (návod jak si vyrobit domácí sýr najdete ZDE), těstoviny a obecně úžasné jídlo. Takže nebylo co řešit.

VÍTE JAK VYROBIT RICOTTU, KORBÁČKY, JOGURT? NE? PŘIJĎTE NA KURZ 🙂

Podotýkám, že tehdy jsem o Neapoli věděla jen to, že leží někde na jihu Itálie a že „vidět Neapol a zemřít“. Ale říkala jsem si, že po zkušenostech ze severu a okolí Benátek nás nemůže snad nic překvapit… Chyba.

Prvním pozitivním zjištěním po vystoupení z letadla bylo, že mají na letišti „Smoking area“, což je pro nás závisláky super zpráva. Prosklená „kukaň pro kuřáky“ s nápisem „max 20 persons“ ve které bylo celkem asi 8 zoufalců a v tom dýmu nebyli za sklem ani vidět. Ale když musíš, tak musíš… 😜

Vítejte v dopravní džungli…

První problém, který je potřeba po příletu do Neapole vyřešit je, jak se dostat do hotelu. Jedna varianta je tak zvaný Alibus, který z letiště jezdí každých 15 minut. To jsme vzdali při pohledu na davy lidí, kteří měli stejný plán.

Zvolili jsme variantu číslo dvě – taxi. Když jsme konečně přišli na řadu, nahlásila jsem taxikáři, kam jedeme, nalodili jsme se a vyrazili. Tehdy jsem pochopila, že veškerá pravidla silničního provozu jdou v Neapoli stranou. Troubení 24 hodin denně z jakéhokoliv důvodu patří k místnímu folklóru. Těm Italům kdyby přes noc někdo odmontoval z auta klakson, tak snad ani nevyjedou z garáže…

Ona i úplně obyčejná jízda v taxíku je pro cizince v Neapoli docela slušný adrenalin. Na jízdu brzda – plyn i všudypřítomné troubení si člověk za chvilku zvykne. Ale může se vám třeba stát, že si řidič nebude úplně jistý, kam vlastně jede…

Podobný drobný problém se v Neapoli neřeší třeba pomocí navigace. V Neapoli si prostě z okýnka mávnete na za vámi jedoucího kolegu, ten najede vedle vás, stáhne svoje okýnko (to, že mu zrovna nefunguje stahování oken vůbec nevadí, prostě se od volantu natáhne ke dveřím spolujezdce a za jízdy si je otevře, aby vás slyšel) a naprosto v klidu se zeptáte na cestu. To vše ve zhruba 50km rychlosti.

Do protisměru jedoucí pán radši skočil dobrovolně i se skútrem do předzahrádky…

V tu chvíli jsem věděla, že mě tohle město bude fakt bavit. 

Vůbec se nedivím, že většina aut tam vypadá zhruba takto:

Doprava v Neapoli by vydala klidně na celou knížku, ale ve zkratce jen několik poznatků

1. Kdo dřív vletí do křižovatky, ten prostě jede (za vydatného troubení všech okolo samozřejmě)

2. Neapolci naprosto bez problémů udělají z dvouproudé silnice šetiproudovku.

3. Taková vymoženost jako jsou semafory s červeným a zeleným panáčkem se Neapole dotkla jen okrajově takže…

4. … pokud potřebujete přejít silnici, prostě do ní vlezete a doufáte, že vás nikdo nesundá. Na přednost chodců se tam moc nehraje, a pokud budete stát u přechodu a čekat až vám někdo zastaví, můžete tam stát do soudného dne.

5. Když už potkáte panáčkový semafor, tak červená je pro chodce pouze informativní barva. Potřebujete přejít a je červená? Tak prostě jdete. Oni sice troubí, ale počkají.

6. Samostatnou kapitolou jsou skútraři, kteří se zvládnou vmáčknout i do dvaceticentimetrové mezery mezi auty (a ano, opět za vydatného troubení…). Pokud tam náhodou mezera není, vezmou to klidně po chodníku, v jedné ruce cigaretu a v druhé kafe, případně psa. Docela by mě zajímaly místní statistiky úmrtnosti…

7. Neapolci mají stoprocentně brzdový pedál propojený s klaksonem.

Už jste ochutnali neapolskou pizzu?

Samostatnou kapitolou v Neapoli je jídlo a stručně řečeno – je prostě boží. Neapol je gastronomií vyhlášená. Vždyť tu údajně vymysleli pizzu, na kterou jsou všichni šíleně hrdí. A právem musím říct.

Místní jsou velmi,velmi, velmi komunikativní a přátelští, což ocenil hlavně můj manžel, který je kromě češtiny schopen komunikovat maximálně rusky. Dají se s vámi do řeči kdykoliv a kdekoliv. Třeba ve frontě na toaletu v Pompejích. Hned po tom, co se zeptají, odkud jste, následuje otázka: „Už jste ochutnali neapolskou pizzu? Ne? To musíte, je nejlepší na světě.“

Ochutnali jsme. Paradoxně až poslední den, když jsme už se sbaleným kufrem brouzdali po Piazza Garibaldi. Ne, že bysme pizzu neměli v plánu už dřív. Měli. Každý den. Jenže v Neapoli mají dost neodolatelné číšníky. Fakt. Člověk řekne, že přišel na pizzu a on na to: „A Neapolskou omáčku už jste zkoušeli?“ No nezkoušeli. Tak zkusíme… Podobně to bylo i s další omáčkou, která už nevím, jak se jmenovala, mořskými plody a tak dále. 

Ale poslední den už jsme se zlomit nenechali. Objednali jsme si stylově sedmičku vína a čekali klasickou kulatou placku… Chyba.
Proč? Protože i takto může vypadat pizza:

Musím říct, že lepší jsem snad v životě neměla.

Číšníci jsou tu pozorní, galantní a velice přesvědčiví (a to i v obyčejném bistru). Takže když už máte pocit, že se do vás nemůže nic vejít, nabídne vám dezert. Odmítnete? Nevadí. Nabídne vám kousek ananasu s kapkou bílého rumu. Prý na vytrávení. Jo, to by šlo. Ale fakt jenom kousek… A přinese vám tohle:

Při odchodu, jsme dostali ještě panáka Limoncella na účet podniku a já myslela, že tu cestu autobusem na letiště nepřežiju, jak mi bylo těžko…

Nejen pizzou živ je člověk…

Ať tu zajdete do luxusní restaurace, kavárny nebo jen do „hladového okna“ vždycky se výborně najíte. Neapol je přístav, takže co jiného tu ochutnat než ryby a mořské plody? Já obecně ryby skoro nejím, při pomyšlení na smaženého kapra nebo pstruha se mi dělá mdlo, ale v Neapoli jsme se rozšoupli a nechali jsme si připravit čerstvého tuňáka s těstovinami (s čím taky jiným že jo…). Lepší rybu jsem dlouho nejedla.

Ačkoliv moc nemusím sladké, místním kavárničkám a cukrárnám a jejich dezertům, které mají často vystavené ve vitrínách přímo na chodníku, prostě nejde odolat.

Kavárnou se často myslí prostor zhruba 2x2m se třemi stolky venku na chodníku a mnohdy když už je k dispozici toaleta, tak pro obě pohlaví dohromady a často s nefunkčním zavíráním dveří (viz bistro na nádraží v Pompejích, kde mi ale dveře ochotně pohlídal spolučekající pán)

Ale kafe a zákusky, panini nebo sendviče mají všude naprosto luxusní. A ta zmrzlina…

Všude bordel… a prádlo

S likvidací odpadků si místní opravdu hlavu moc nelámou. Hlavní ulice a náměstí by se ještě daly považovat za čisté, tam většinou „pouze“ přetékají koše, ale stačí zajít do jakékoliv boční uličky a narazíte doslova na hromady odpadků v pytlích i jen tak na hromadě, které místní i turisté v klidu obchází a překračují. No po půl hodině jsem ho už bez zdviženého obočí obcházela taky…
Bylo mi řečeno, že je to jakýsi místní folklór, stejně jako všude visící prádlo.

Pompeje…

Když už jste v Neapoli, byla by ostuda ten čas jen projíst a vynechat návštěvu Pompejí. Starověkého města, které bylo roku 79 n. l. zničeno výbuchem sopky Vesuv.

Za mě bych doporučovala termín spíš na jaře nebo na podzim, v létě se teplota šplhá i ke 40° a stín se hledá opravdu těžko. Nehledě na množství turistů v letní sezóně. V půli listopadu bylo příjemných 25°.
Z Neapole jezdí do Pompejí vlak společnosti TranItalia, cesta trvá cca 30 minut a zpáteční jízdenka pro dva kupovaná online vyšla na cca 8 Euro.

Můžete samozřejmě využít nabídky místních „podnikatelů“, kteří vás dovezou do Pompejí nebo na Vesuv autobusem, ale počítejte s tím, že vás to vyjde klidně až na trojnásobek.

Z Pompejí jsme byli nadšení, ale čtyři hodiny, které jsme si naplánovali, byly zoufale málo. Stihli jsme toho projít tak polovinu. Takže příště na celý den. Vesuv jsme viděli taky jen z dálky, což je škoda. Ale zase máme plán na příště.

Vidět Neapol a zemřít…?

Neapol je krásné město plné historie, ale taky kontrastů. Snad nikde na světě není tolik nádherných udržovaných památek vedle tolika chátrajících zavřených kostelů. Snad nikde na světě nemají vedle vchodu do kostela neonový blikající nápis pizzerie.

Neapol mě nadchla a rozhodně se tam musíme vrátit. Už jen proto, že ty tři dny, které jsme měli k dispozici byly strašně krátké a stihli jsme jen zlomek toho, co tohle město nabízí. Musíme přece kromě jiného na Vesuv, znovu do Pompejí a hlavně… nestihli jsme ještě všechno ochutnat.

Takže pokud i vy přemýšlíte, kam se vydat, zvolte Neapol. Stojí to za to. Už jen kvůli místní gastronomii…

Vaše Zuzka